Malý princ - Malý princ

Sedím na slámou pokryté zemi. Je studená, tvrdá… V dlani, rozedřené do krve, sevřu špinavou slámu a snažím se alespoň na ní si vybít svůj vztek. Chce se mi křičet. Chci řvát, chci zabíjet. Přijďte kdokoli! Chci bojovat. Třeba i zemřít, ale není s kým…
Rozbíhám se proti zdi a vší silou do ní udeřím. Nic. Ránu pohltí šero okolo mne. Znovu a znovu biji do zdi. Z kloubů prstů mi stékají pramínky rudé krve a na špinavé kůži se mísí s prachem téhle odporné cely. Už nechci být tady. Kdekoli jinde! S kýmkoli, jen ne sám.
Znovu běžím proti zdi a vší silou do ní praštím. Vykřiknu bolestí a padám podél zdi na podlahu. Ozve se úder, ale ihned ho pohltí tma. Sykám bolestí, která mi pulzuje v lokti, ale druhou rukou stále tluču do kamenné zdi. Jediné věci, na které si mohu vybít vztek. Jediné věci, kterou mám v cele rád. Dovoluje mi prožívat emoce. Vztek, bolest, smutek…
A ze vzteklých výkřiků plných bolesti a nenávisti se stane sténání. Mou mysl naplňuje jediné jméno. Jméno mého malého prince.

Prečo pre nás hviezdy také čaro majú,
lebo pred nami tajomstvá ukrývajú
Vždy keď ich vidím myšlienka mi napadá,
ktorá z nich naša je, či práve nepadá


Stál jsem před tebou a tys hleděl na mé nahé tělo. Nevěřil jsi , že jsem také jen člověk. Nedokázal sis představit tělo po tím černým hábitem, který ti naháněl hrůzu. A od hrůzy tak blízko k vzrušení… Od nenávisti k lásce…
Nakonec jsem musel udělat první krok já. Přistoupil jsem k tobě a musel se usmát. Dva nazí muži, ano, i tys už byl mužem, stojící v místnosti a hledící na sebe. Já na tebe hleděl v očekávání, ty na mě v úžasu. Byl jsi hubený, vysoký, bledý… Tvá nahota bila do očí.
Vzal jsem tvou ruku, byla studená, a vedl ji ke své hrudi. Když jsem tvou ruku pustil, chvíli jsi ji nechal na mých žebrech a pak…

Ľudia sa náhlia, pre dve hlúposti hádajú
len deti jediné vedia čo hľadajú
Náš svet tak krásny by mohli sme mať,
musíte sa on len dobre postarať

Postupoval jsi dolů, jako bys znal tu cestu. Tvé téměř dětské doteky ve mně vzbuzovaly tolik něhy. Tolik něhy, o které jsem si myslel, že vyprchala. Zmizela, vystrašena tím, jak se ke mně chovali ostatní. A teď jsem měl někoho, koho jsem mohl chránit, někoho, komu se nemusím bát odhalit city. Já našel lásku… Lásku? Už tehdy jsem tě viděl spíš jako syna než jako milence, ale mladé lásce se špatně vysvětluje, že milovat mohu i bez toho, abych se tě dotýkal. A ty ses zdál tak sám, vystrašený a nemilovaný. Chtěl jsem ti vysvětlit, že s tebou chci být, ale slova nebyla důležitá. Potřeboval jsem ti dokázat, že jsi důležitý. Chtěl jsem ti říct, jak mi na tobě záleží. Přerušil jsem tvé opatrné doteky a pevně si tě přivinul k sobě. Doufal jsem, že takhle se konejší. Cítil jsem tvé srdce a dal bych cokoli za to, abych tě mohl takhle chránit stále. Byl jsem ti vděčný, že nevzpomínáš na minulost, ale víc jsem se radoval z toho, že nepřemýšlíš nad budoucností. Žádná nebyla a já byl rád, že ses s tím smířil a rozhodl se žít teď, tady a se mnou. Tak upřímný, bezelstný… Můj malý princ. Človíček, kterého můžu hýčkat a dát mu lásku. Nebát se, že mi ublíží. To malí princové neumí.
Položil jsi mi svou hlavu na rameno a zašeptals „Neopouštěj mě“. Z tvého hlasu mi naskočila husí kůže. Zarýval se tak hluboko do kůže, až do srdce. Byl jemný, třásl se. A já si slíbil, že tě neopustím.
Jemně jsem vložil své rty mezi tvé a oba jsme věděli, že jsem složil slib. Závažnější, než nezrušitelná přísaha.
Život je rozprávka, smutná i veselá,
ja v tebe Malý princ našiel som priateľa
vďaka ti za nádej, za tú čo si mi dal,
v tých slovách úprimných, ktoré si povedal


Přitiskl ses ke mně pevněji a já ucítil tvou erekci. Hořce jsem se pousmál. Takže to chceš… Nebyla možnost ti vysvětlit, že nejsem připraven milovat tě tolik a přitom ti ubližovat. Ale tys byl vytrvalý a tvé jemné a vlhké rty líbající můj krk mne donutily svolit.
Lehl sis na saténové povlečení a tvé břicho příjemně ochladila zelená přikrývka. Já se vrátil z koupelny a lehl si za tebe. Cítil jsi mé prsty na páteři, jak kloužou až ke kostrči a podél linie tvé páteře zpět k lopatkám. A přes kostrč až k tvému vstupu. Jemně jsem tě připravil a doufal jsem, že je připraveno nejen tvé tělo.
Tlak, který jsi ucítil, nebyl příjemný. Snažil jsem se být ohleduplný, ale tys křičel bolestí. Chtěl jsem přestat… ale tys ovinul paži kolem mého krku a já byl šťastný.
Poprvé za dlouhou dobu jsem byl s někým, ne vedle něj. A věřil jsem, že ty to cítíš stejně.
Reagoval jsi na mé tělo a naše duše splynuly v jednu ve víru pohybů.
Vydechl jsem a v pohybech jsem ustal. A v tu chvíli jsi pochopil, že tohle je to nejdůvěrnější, co ti mohu nabídnout. Našli jsme naši studnu uprostřed pouště, můj princi.
Převalil jsem se na záda a ty ses stočil ke mně. V tu chvíli jsem byl pro tebe jedinou osobou na světě. V ten krátký okamžik jsem tě chápal a ty jsi mi důvěřoval jako ochočené zvířátko slepě důvěřuje svému pánovi.
Položil jsi svou hlavu mně na prsa a já pochopil to gesto. Byl jsem za tebe zodpovědný. Slíbil jsem, že tě neopustím. Obtočil jsem ti ruku kolem krku a doufal jsem, že i když jsi tak mladý, pochopíš, že teď se nemluví. Pochopils to a já ti byl vděčný.
Začal jsem ti bezmyšlenkovitě hladit vlasy, aniž bych si uvědomil, že na mou hruď dopadají horké slzy. Konečně jsem je ucítil. Něžně jsem položil dva prsty pod tvou bradu a zvedl ti hlavu.
Pohlédli jsme si do očí a já věděl, že na ten okamžik nikdy nezapomenu. Koukals provinile. Jasně zelené oči jsi měl zalité slzami a smutně jsi ke mně vzhlížel. Snad jsi nečekal, že se kvůli slzám budu zlobit? Neusmál jsem se. Tvé slzy byly důkazem, žes pochopil. Všechno. Je těžké sdílet s někým vlastní tělo, ale my jsme spojili i naše duše a to bylo pro tebe moc silné.
Doufal jsem, že si teď nepřipadáš sám. Chtěl jsem, abys věděl, co cítím, ačkoli jsi to zatím nemohl chápat. Přivinul jsem si tě k sobě. Nedovolím ti, aby ses trápil, můj princi. V poušti tě nenechám zemřít žízní, najdu studnu se zrezivělým rumpálem.
A s tím slibem jsem usínal. Políbil jsem tě na čelo a sledoval jsem, jak spíš.
Vypadáš smířeně. A já usínám.

A srdcom dívať sa a hľadať budeme
Poľahky mi v púšti studničku nájdeme
život je lúka s ňou smutná i veselá
ja Malý princ v tebe našiel som priateľa

Probouzíš se uprostřed noci a čelo máš pokryté krůpějemi potu. Sednu si na posteli a stáhnu tě zpátky k sobě.
„Severusi, měl jsem sen a…“ mluvíš vystrašeně a hlas se ti láme.
Položím ti ukazováček na rty. „Nekaž to.“ Vážně ti pohlédnu do očí a vidím něco, co mě děsí. Vidím nedůvěru.
„Harry, zítra bych…“ začnu mluvit, ale tentokrát mne přerušíš ty.
„Nekaž to. Vím že zítra nebude. Nebude NAŠE zítra,“ zašeptáš a já vím, že máš pravdu.
Nesnažím se tě přesvědčovat, že to není pravda. Oba víme, že dneškem vše končí. Měli jsme tolik času a nevyužili jsme ho. Ale nelituji toho. Léta nepochopení teď vyváží jedna jediná noc beze slov.
Objal jsem tě a zavřel jsem oči. Nechtěl jsem vidět sluneční paprsky. Nechtěl jsem vidět přicházející úsvit. Náš konec. Nechtěl jsem vidět tvou domluvu s hadem, můj malý princi.

O pár chvil později jsem otevřel oči a pochopil jsem. Už musím jít.
Nechtěl jsem tě budit a vytrhnout tě z tvého světa. Museli bychom se loučit a to já nechci. Nechci udělat tečku. Chci nechat otevřený konec. Tak jako v příbězích, které se nedopisují, aby neskončily špatně.
Četl jsem je i já a byl jsem rád, že neskončily a já mohu doufat. Co bych dal za to, abych v naši noc mohl zastavit čas. Pak bychom i my byli rádi za to, že příběh nekončí a máme naději.
To ráno jsem zkoušel všechno. Zavřel jsem oči… ale čas plynul dál. Chtěl jsem tě obejmout, ale nechtěl jsem tě budit a přidělávat ti starosti.
Rozhodl jsem se nechat ti několik chvil dokonalého bezelstného štěstí navíc. Prosím, buď šťastný, dokud to půjde.
Odtrhl jsem od tebe zrak a oblékl jsem se. Chvatně a bez ohlédnutí jsem vyšel na chodbu sklepení. Pomalu a opatrně jsem zavřel dveře a byl jsem si jistý, že zavírám dveře za naší nocí. Za námi. Nedokážu ti zabránit v tom, abys vyhledal hada. Nedokážu tě přesvědčit, aby ses nevracel domů.

A přišlo, co přijít muselo. Nepomohlo zavírat oči, nepomohlo zavřít knihu a odmítnout číst dál. Už šlo jen jít vpřed. A já vpřed šel - s nimi. Se Smrtijedy, se stoupenci zla, s těmi, kteří prahli po tom, aby ti mohli ublížit. Ale já se nemohl rozhodnout jinak a tys to věděl.
I tys šel vpřed - s Řádem. S tím úžasným, dokonalým, neomylným a bezchybným Fénixovým řádem.
Nedíval ses na mne a já ti byl vděčný. Bylo lehké bojovat proti Řádu. Kolik jich padlo, nevím, Smrtijedů ani z poloviny tolik.
Už nebylo komu se postavit. Překračovali jsme mrtvá těla na podlaze a já doufal, že tam nejsi ty. Tušil jsem, že nejsi, a vzápětí mi to potvrdil nadšený ryk.

prečo sa nám dvom i púšť taká krásna zdá
lebo niekde v sebe studňu s vodou ukrýva
prečo svet pre nás dvoch tak veľké kúzlo má
lebo krása v ňom je v očiach neviditeľná


Kolem tebe stálo mnoho Smrtijedů. Neuposlechl jsi, to od tebe ani nikdo nečekal. Neschoval ses, zůstals a měl jsi za to zaplatit. Stálo jich kolem tebe tolik, když jsem tam doběhl.
Všichni na tebe mířili hůlkami a tys vypadal jako zvířátko zahnané do kouta.
Bellatrix si tě měřila pohledem. Měli své rozkazy. Jediné omračovací kouzlo a přivedou tě Pánovi zla. A nechci vědět, co by se s tebou stalo pak, můj princi.
Uvědomoval sis, žes měl utéct. Válka není místem pro hrdiny, Harry. A tys to poznal. V tu chvíli zhaslo zvláštní šťastné světlo v tvých očích. Bylo tam krátce. Od včerejší noci. A oni ho zabili. Zabili v tobě naději. Koukal jsem, jak v tvých očích pohasíná. Vzali ti tvou květinu, princi.
Bylo jich tam tolik a já se cítil bezmocný. Neznal jsem kouzlo, které by je mohlo zastavit. Chtěl jsem se nadechnout a vysvětlit jim, že mi na tobě záleží a že mi tě nemohou vzít. Chtěl jsem jim vysvětlit, že nemají právo nás rozdělit, chtěl jsem jim dokázat, jak moc tě miluji. Ale myslíš, že by to pochopili?
A v tu chvíli sis mne všiml. Otočil ses ke mně a dlouze ses na mě zadíval. A já tě pochopil. Naskočila mi husí kůže. V tvých očích byla prosba. Ani já jsem nechtěl, aby se oni zmocnili mého malého prince. Neměli právo udělat si z něj hračku.
V tvých očích znovu vzplál plamínek naděje. Odvrátil jsem hlavu. Tušil jsem, že mě pozorují všichni Smrtijedi. Mohl jsem tě zachránit. Zavřel jsem oči a věděl jsem, že tys udělal to samé.
Ty musíš jít bez květiny. Květina za tebou nemůže. Bude nás dělit víc než kruh Smrtijedů.
Ale bude nás něco spojovat… Studna.
Hlas se mi roztřásl. Smrtijedi byli neklidní. Nesmí ti ublížit. Avada Kedavra!
A můj princ se vracel domů. Ve tváři měl smutný výraz. Nikdo kromě nás dvou nemohl chápat, proč jsem to udělal.

A tehdy se bezvládné tělo mého malého prince skácelo k zemi. A já porušil Jeho rozkaz a teď jsem tady, daleko od tebe. Jak rád bych tě pohladil, jak rád bych tě k sobě přivinul a řekl ti, že umím vrátit čas. Zavřel bys oči a čas by se zastavil. Zaklapl bys knihu, tvým jemným hlasem bys mne požádal, abych nečetl dál. A já bych knihu zavřel. Objal bych tě a spolu bychom se mohli bránit proti času. Byl bych ti liškou, kterou sis ochočil, byl bych ti květinou, která tě potřebuje.
Ano, potřebuji tě, malý princi. Vím, žes mne té noci beze slov učil, že mám hledat to krásné, ale já ve zdech téhle zašedlé cely nevidím nic hezkého. A přesto mi tě všechno připomíná.
Dělám chybu, vím že ji dělám, ale nemohu jinak. Nevidím nic hezkého. Znovu a znovu biji do kamenné stěny a doufám, že co nejdřív půjdu za tebou. Chci potkat hada, co mne povede až k tobě. Prosím, ukaž mi něco hezkého. Řekni mi, že mohu zaklapnout knihu. Prosím, Princi, vrať čas.

život je zázrak a cesta ním veselá
keď v niekom nájdeš si verného priateľa
svet pre nás môže vždy pôvab a čaro mať
ak sa naň budeme srdcom pozerať


***
„Až se utěšíš, budeš rád, že jsi mne poznal. Budeš stále mým přítelem. Budeš mít chuť smát se se mnou. A když otevřeš oko, jen tak pro radost… tví přátelé se budou divit, až tě uslyší smát se při pohledu na nebe.“
Řekneš jim: „Hvězdy mě vždycky rozesmějí!“ Budou si myslet, že ses zbláznil. Vyvedu ti tak pěkný kousek. A opět se zasmál. „Bude to, jako bych ti dal místo hvězd tisíce rolniček, které se umějí smát…“
A znovu se zasmál. Potom zvážněl.
„Ale dnes v noci… sem nechoď!“
„Nehnu se od tebe.“
„Budu vypadat, jako by mě něco bolelo… trochu jako bych umíral. Nechci abys to viděl, nestojí to za to…“
„Nehnu se od tebe.“
Jemu to však dělalo starost.
„Víš… taky kvůli tomu hadovi. Tebe nesmí uštknout… Hadi jsou zlí. Mohou uštknout jen tak, pro potěšení…“
„Nehnu se od tebe.“
Něco ho uklidnilo: „Pravda, na druhé uštknutí už nemají jed…“
Neviděl jsem, kdy se vydal na cestu. Zmizel potichoučku. Když jsem ho konečně dohonil, šel rychlým odhodlaným krokem. Prohodil jen: „Ach, ty jsi tady…“
A vzal mě za ruku. Ale znovu se znepokojil: „Neudělals dobře. Zarmoutí tě to. Budu vypadat jako mrtvý, ale nebude to pravda…“
Mlčel jsem.
„Víš, je to příliš daleko. Nemohu s sebou vzít tohle tělo. Je moc těžké.“
Mlčel jsem.
„Budu jako stará opuštěná skořápka. Staré skořápky nejsou nic smutného…“
Mlčel jsem.
Poklesl trochu na mysli, zkusil to však znovu: „Víš, bude to pěkné. Také se budu dívat na hvězdy. Všechny budou studny se zrezivělým rumpálem. Všechny mi budou dávat pít…“
Mlčel jsem.
„Bude to hezké! Ty budeš mít pět set milionů rolniček a já pět set milionů studní…“
A také se odmlčel, protože plakal…
„Tady to je. Nech mě jít kousek samotného.“
Posadil se, protože měl strach.
Dodal ještě: „Víš…moje květina…jsem za ni zodpovědný! Je tak slaboučká! A tak hloupá. Má jen čtyři maličké trny, aby ji chránily proti světu…“
Sedl jsem si; neměl jsem už sílu stát.
Řekl: „Tak…To je všechno…“
Ještě trochu zaváhal, potom vstal. Udělal krok. Nebyl jsem schopen se pohnout.
U jeho kotníku se zablesklo cosi žlutého. Malý princ na okamžik znehybněl. Nevykřikl. Klesl pomalu, jako když padá strom. Byl tam písek, ani slyšet to nebylo.
***


Můj malý princi, nevidím tady na hvězdy, které jsi mi dal. Nevidím nic hezkého. Nemám přátele. Měl jsi za mě zodpovědnost a odešel jsi. Já byl ti hadem. Jen pro sebe už nemám jed…

||

Malý princ